Objevte Dalmácii

Dalmácii je téměř nemožné popsat několika větami tak, aby návštěvník získal skutečnou představu o její kráse, historii a atmosféře. Patří k nejpůsobivějším oblastem Středomoří a její jedinečnost spočívá ve spojení nádherné přírody, bohatého kulturního dědictví a výjimečné polohy na východním pobřeží Jaderského moře.

Dalmácie je typicky středomořská oblast, kterou charakterizuje průzračně modré moře, členité pobřeží, ostrovy, starobylá města a kulturní vrstvy, které se zde po staletí prolínaly. Středomoří je místem dávných legend, historických měst a setkávání kultur Východu a Západu. Právě z těchto vlivů vznikla jedinečná kulturní identita Dalmácie.

Dalmácie vděčí za svůj specifický charakter především bohatému kulturně-historickému dědictví a výjimečné geografické poloze. Dodnes zde najdeme množství památek, které připomínají různé civilizace, státy a historická období, jež se v této části Jadranu vystřídaly.

První výraznější civilizační stopy v Dalmácii pocházejí již z období antiky. Původními obyvateli východního pobřeží Jadranu byli Ilyrové. O jejich životě před příchodem starověkých Řeků a Římanů toho není známo mnoho, jejich kultura však byla spojena především s pastevectvím a pohybem mezi různými oblastmi.

Ilyrské kmeny obývaly území od Epiru na jihu až po Istrii na severu. V oblasti Makarské, údolí řeky Neretvy a západní Bosny patřili mezi významné kmeny Ardieové, Daorsové a Delmatové. Právě podle kmene Delmatů, se kterým Římané vedli dlouhé a tvrdé boje, dostala oblast jméno Dalmácie.

Delmatové žili mezi řekami Cetina a Neretva a také ve vnitrozemí. Po několika vojenských taženích se Římanům podařilo ovládnout východní pobřeží Jadranu a roku 228 př. n. l. porazit ilyrskou královnu Teutu. Odpor Delmatů však pokračoval ještě další dvě století. Římané zde zanechali množství staveb, silnic a dalších stop, které svědčí o významném rozvoji této provincie.

Nejpůsobivější památkou římského období v Dalmácii je Diokleciánův palác ve Splitu, který byl postaven na přelomu 3. a 4. století jako rezidence jednoho z nejvýznamnějších římských císařů.

V 7. a 8. století, v období velkého stěhování národů, přišli do této oblasti Chorvati. V 9. a 10. století vznikaly první organizované státní útvary a chorvatští knížata byla později korunována jako národní panovníci. Jejich sídla se nacházela například v Solinu, Ninu, Biogradu, Kninu a Šibeniku.

V tomto období byla dokončena christianizace Chorvatů a zároveň probíhalo postupné soužití a asimilace s románským obyvatelstvem dalmatských měst. Chorvati se postupně stali dominantní součástí městského obyvatelstva a přinesli do měst také některé tradice a zvyky ze svého původního prostředí.

Od 12. do začátku 15. století byla dalmatská města většinou pod vládou uhersko-chorvatských panovníků, s několika kratšími obdobími benátské nadvlády.

Mezi 12. a 14. stoletím prožívala dalmatská města významný hospodářský a kulturní rozvoj. Výhodná poloha na východojadranských námořních trasách a aktivní obchod s balkánským vnitrozemím přispěly k jejich prosperitě.

Období od 15. do 18. století zásadně ovlivnilo podobu a kulturní charakter dnešní Dalmácie. Na konci 15. století začalo jedno z nejtěžších období její historie. Po osmanském dobytí Bosny v roce 1463 se dalmatské pohraničí stalo místem častých útoků, ničení a dlouhotrvajících konfliktů mezi Osmanskou říší a křesťanskými státy západní Evropy.

Dalmácie těžce trpěla během benátsko-osmanských válek, například během války o Kypr v roce 1571, Krétské války v letech 1645–1669 a Morejské války o Peloponés.

Obzvláště ničivá byla Krétská válka, která výrazně zasáhla také oblast Makarské. Výsledkem dlouhých konfliktů mezi Osmanskou říší a Benátskou republikou, pod jejíž správou se Dalmácie po dlouhou dobu nacházela, byly hranice, které v mnoha ohledech určily podobu regionu i pro další období.

V dnešním historicko-geografickém pojetí zahrnuje Dalmácie jižní část chorvatského pobřeží a území, která byla do konce 18. století součástí Benátské Dalmácie. Oblast se tradičně táhne od Karlobagu směrem na jih až k ústí řeky Neretvy. V 19. století k ní byla připojena také oblast bývalé Dubrovnické republiky.

Dubrovnická republika byla jedním z posledních nezávislých středověkých států na chorvatském a jihoslovanském území. O svou nezávislost přišla v roce 1806 po vstupu francouzských vojsk do města.

Konec 18. století přinesl zásadní politické změny. Benátská republika zanikla, Osmanská říše postupně ztrácela svůj vliv a habsburská monarchie začala posilovat svou pozici v této části Evropy.

Dalmácie, vyčerpaná staletími válek a konfliktů, se roku 1814 stala součástí habsburské monarchie a zůstala jí až do jejího rozpadu v roce 1918 po první světové válce.

Poté byla Dalmácie součástí Království Jugoslávie v letech 1918–1941 a po druhé světové válce součástí Socialistické federativní republiky Jugoslávie v letech 1945–1991.

Po vyhlášení nezávislosti Chorvatské republiky se Dalmácie stala součástí moderního Chorvatska – země, jejíž první knížata a králové měli svá sídla právě v dalmatských městech.